Praha dvacátých a třicátých let minulého století nebyla jen městem kaváren, redakcí a bank. Byla to také metropole, kde se film stal každodenní součástí života. Klíčovou roli v tom sehrály pasáže v centru města. Právě v nich vznikala řada biografů, které nabízely nejen promítání, ale i společenský prostor pro setkávání. Divák tehdy nevstupoval do anonymního multiplexu, ale do světa propojeného s obchody, cukrárnami a knihkupectvími. Film se tak přirozeně mísil s ostatními městskými vrstvami.

Specifickým příkladem tohoto propojení je Pasáž Světozor a její kino, které si dodnes uchovalo atmosféru první republiky. Kino Světozor nepatřilo mezi největší sály, o to silnější však bylo jeho postavení v kulturním provozu. Promítaly se zde filmy domácí i zahraniční, od němých grotesek po rané zvukové snímky. Návštěva biografu byla společenskou událostí, na kterou se chodilo v nedělním obleku a s očekáváním. Právě v takovýchto prostorách se formoval vkus československého publika.

Filmová kultura se tehdy neodehrávala pouze na plátně. Zásadní byla i architektura sálu, způsob ozvučení, reklamní plakáty a především publikum. V pasážích se mísili studenti, živnostníci, úředníci i umělci. Diskuse po představení pokračovaly v okolních podnicích a často byly stejně důležité jako film sám. Provozovatelé biografů reagovali na poptávku pružně, měnili program několikrát týdně a lákali na premiéry i filmové týdeníky. Tím se vytvářela kontinuita, která přežila i pozdější politické zlomy.

Dnešní návštěva těchto míst nabízí srovnání. Mnohé původní biografy zanikly nebo změnily funkci, jiné se proměnily v klubové sály a artové kino. Přesto si pasáže uchovaly půdorys, po kterém se kdysi chodilo do kina. Sledovat tento vývoj znamená chápat, že filmová kultura nevzniká jen z technologií, ale především z městského prostoru a zvyklostí lidí. Prvorepublikové biografy v pasážích tak zůstávají živým odkazem, který lze dodnes číst v ulicích Prahy.